Fragmentace říční sítě
Říční síť v ČR
Hydrografická síť území České republiky je přirozeně rozčleněna do tří mezinárodních povodí a úmoří Severního, Baltského a Černého moře.
- úmoří Severního moře – zaujímá největší část území (65,2 %), konkrétně se jedná o povodí řek Labe a Vltavy.
- úmoří Černého moře – náleží k němu 25,4 % území, jedná se o povodí řeky Moravy s povodím řeky Dyje, dále jsou to některé malé toky spadající do povodí Váhu v Bílých Karpatech a drobné potoky na Šumavě (vše v rámci povodí Dunaje)
- úmoří Baltského moře – náleží k němu nejmenší část území (9,4 %) (převážně severní Morava a Slezsko), jedná se o do povodí Odry
Říční systémy jednotlivých úmoří na území ČR nejsou propojeny.
Říční síť v ČR je velmi rozvětvená a v horských a podhorských oblastech dosahuje vysoké hustoty. Podle některých zdrojů lze celkem na území ČR počítat se 4 000 vodními toky všech délkových kategorií nad 1 km. Celková délka vodních toků tvořících říční síť na území ČR je přes 76 000 km, z toho na významné vodní toky připadá přes 15 000 km. V současnosti správu většiny vodních toků vykonávají státní podniky Povodí a státní podnik Lesy České republiky.
Hydrografická síť ČR je rozdělena do 8 oblastí povodí:
- oblast povodí Dyje
- oblast povodí Moravy
- oblast povodí Odry
- oblast povodí horního a středního Labe
- oblast povodí Ohře a dolního Labe
- oblast povodí dolní Vltavy
- oblast povodí Berounky
- oblast povodí horní Vltavy
Změny v říční síti v ČR
Morfologie říční sítě ČR doznala v minulé době zásadních změn. Od 19. století docházelo ke zvýšení intenzity využívání krajiny, rozšiřování sídel a využívání vodních zdrojů a v důsledku těchto změn i k významným zásahům do morfologie vodních toků jejich úpravami. Zvýšenou výstavbou příčných bariér (jezy, přehrady, plavební stupně) za účelem odběru vod a splavnění toků byl do značné míry narušen také hydrologický režim toků. Tento trend vrcholil ve 20. století. V současnosti dochází ke snahám o eliminaci negativních vlivů těchto staveb na vodní ekosystémy resp. na společenstva vodních a na vodu vázaných živočichů.
Změny ve vodních tocích proběhly na několika úrovních. Bližší informace jsou v kapitole Migrační bariéry.
Všechny tyto negativní faktory již řádově desítky nebo dokonce stovky let ovlivňují v různé míře společenstva vodních a na vodu vázaných organismů. Společenstva změnila svou druhovou skladbu, jednotlivé populace pak velikostní, věkovou a genetickou strukturu.
Míra fragmentace vodních toků v ČR
Na vodních tocích ČR bylo dosud vybudováno cca 6 600 příčných objektů vyšších než 1 m, přičemž počet nižších migračních překážek není přesně znám a bude pravděpodobně řádově vyšší.
Fragmentace toků je komplexním problémem, který způsobuje soubor faktorů, nejen bariérový efekt příčných staveb.
Migrační průchodnost v jednotlivých oblastech povodí v ČR
Oblast povodí Dyje
Povodí Dyje je dolním tokem Moravy spojeno s Dunajem. V minulosti tedy charakteristické dunajské druhy ryb volně migrovaly až do dolních částí Svratky, Jihlavy a dále po toku Dyje až ke Znojmu. Narůstající znečištění Dyje i Moravy postupně zdevastovalo jejich rybí osídlení a omezilo tah migrantů z Dunaje. Jez v Břeclavi představoval první migrační bariéru (nyní zprůchodněn). Vybudování VD Nové Mlýny na toku Dyje definitivně uzavřelo možnost obnovit migrace ryb z Moravy, resp. z Dunaje výše do povodí Dyje. Podle Koncepce zprůchodnění říční sítě ČR (dále pouze Koncepce) je jako národní prioritní úsek vedena pouze řeka Rokytná v celé své délce.
Oblast povodí Moravy
Řeka Morava má v souvislosti se zmíněným přímým napojením na Dunaj druhově nejpestřejší skladbu ichtyofauny v rámci ČR. V minulosti byl tok Moravy bez nepřekonatelných bariér, o čemž svědčí tehdejší výskyt řady významných dunajských druhů v Moravě v Olomouci, výskyt drska menšího a drska většího v Bečvě u Valašského Meziříčí nebo výskyt mihule ukrajinské v povodí Desné. Vlastní tok Moravy v oblasti povodí navazuje na migračně prostupný dolní slovensko – rakouský úsek od Dunaje až po soutok Moravy a Dyje. Tok Moravy v hlavní trase má celkem 17 migračně neprostupných stupňů. Migračně neprostupná je i řeka Bečva. Cílem koncepce v oblasti povodí Moravy je obnovit migrační prostupnost Moravy pro vzácné dunajské druhy.
Oblast povodí Odry
Řeka Odra je významným biokoridorem propojujícím zájmovou oblast s Baltským mořem. Na území dnešní severní Moravy v minulosti pravidelně připlouvali mihule říční, losos obecný, pravděpodobně i mořské formy pstruha obecného, jeseter velký a úhoř říční. Stavby příčných překážek vedly postupně k narušení jejich migrací až tahy na území dnešní ČR v 19. století zcela ustaly. V současnosti je v hlavních tocích oblasti povodí Odry, v Olši, Ostravici, Odře, Opavě a Moravici o celkové délce přibližně 480 km, přibližně 132 vzdouvacích objektů včetně údolních nádrží (dále jen ÚN), které tvoří částečnou nebo absolutní migrační překážku pro ryby ve směru proti proudu. Napojení oblasti povodí Odry na mořské prostředí je limitováno řadou překážek na území Polska. Na mezinárodní úrovni však byla předjednána opatření umožňující volný pohyb organismů v rámci významných úseků toků na území obou států. Na území ČR se počítá se zprostupněním Odry od státní hranice až k pramenným oblastem. Podle Koncepce byly jako národní prioritní úseky vymezeny řeky Opava od ústí do Odry po soutok s Moravicí, Olše od soutoku s Odrou po ústí Stonávky a Ostravice od soutoku s Odrou až po ústí Olešné.
Oblast povodí horního a středního Labe
Tuto oblast tvoří území, jehož říční síť patří k povodí řeky Labe, a to v její části od soutoku s Vltavou až po prameny v Krkonoších. Vedle vlastního toku Labe další regionální významná pohoří tvoří řeky Úpa, Metuje, Orlice, Chrudimka a Jizera. Labe z předmětné oblasti povodí odvádí veškeré vody přes Polabskou nížinu a Německo do Severního moře. Na tocích v oblasti povodí je sedm vodních nádrží. Z minulosti jsou známé reprodukční migrace lososa obecného a mořské formy pstruha obecného Labem až do Hradce Králové a dále do Orlice a jejích dvou zdrojnic. K vyhledávaným trdlištím lososa patřila konkrétně Divoká Orlice mezi ř. km 50 až 100. Výstavba některých jezů koncem 19. a počátkem 20. století vedla k úplnému zániku tahů lososa na tato trdliště. Podle koncepce by měla být postupně obnovena migrační průchodnost Labe i vlastní Orlice.
Oblast povodí Ohře a dolního Labe
Hlavními toky této oblasti jsou Labe a jeho levostranný přítok Ohře. Dalšími významnými přítoky Labe jsou Bílina, Ploučnice a Kamenice. V oblasti povodí je celkem 24 vodních nádrží různé velikosti. Největší je ÚN Nechranice na Ohři, která odděluje neprostupně horní část toku a povodí od dolního úseku. Oblast je symbolicky spojována s výskytem, resp. s obnovou výskytu lososa obecného u nás. Vlastní tok Labe v zájmovém území představuje základní migrační trasu pro ryby táhnoucí mezi Severním mořem a vnitrozemím ČR. Obnově průchodnosti vlastního Labe a některých významných přítoků je proto dlouhodobě věnována velká pozornost. Tato oblast má podle koncepce vysokou prioritu v budování rybích přechodů. Tok Labe je nadregionálním prioritním biokoridorem v celé délce oblasti povodí a je rozšířen ještě o Kamenici a Ploučnici, kde je realizován dlouhodobý repatriační program pro lososa, a dále o Ohři po ÚN Nechranice, která je zahrnuta do návrhu opatření pro obnovu populace úhoře říčního.
Oblast povodí dolní Vltavy
Hlavními toky oblasti povodí jsou Vltava a její největší přítok v oblasti řeka Sázava. Oblast povodí je zásadně ovlivněna pěti nádržemi Vltavské kaskády (Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané), pod jejichž hladinou zmizely téměř dvě třetiny původního toku Vltavy v oblasti povodí. V povodí Sázavy je vodohospodářský komplex Želivka. Vodní nádrže Vltavské kaskády, které výrazně ovlivňují průtokový režim v oblasti dolní Vltavy, znemožnily protiproudové a poproudové migrace ryb. Tok Vltavy v minulosti představoval významný migrační koridor pro tahy lososa v souvislosti s jeho reprodukcí především do oblasti horní Vltavy. V současnosti je povodí horní Vltavy z hlediska ichtyofauny zcela separovaným regionem, kam je omezeno i vysazování úhořího monté, neboť dospělci nemají šanci návratu do moře za reprodukcí. Také povodí Sázavy je z hlediska možnosti migrací ryb odříznuto vodní nádrží Vrané od dolního toku Vltavy a Labe. Pouze povodí Berounky by mohlo být součástí obousměrné migrační trasy Labe – dolní tok Vltavy – Berounka. Podle Koncepce by měla být zajištěna volná migrace ryb dolní části Vltavy až po ústí do Berounky. Jako národní prioritní úsek je dle Koncepce vyhodnocena Sázava od ústí do Vltavy po ústí do Želivky (zájmový druh velevrub tupý) a dále Vlašimská Blanice od ústí do Sázavy až po Mladou Vožici (zájmové druhy mihule potoční a velevrub tupý).
Oblast povodí Berounky
Berounka nemá vlastní pramen a vzniká soutokem zdrojnic, kterými jsou Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava. Na Berounce se nenachází žádná vodní nádrž, a proto jsou její průtoky transformovány nádržemi na jednotlivých přítocích a zdrojnicích. Berounka je podle Koncepce zařazena do kategorie nadregionálních prioritních biokoridorů, kde by mělo mít řešení migrační průchodnosti vysokou prioritu. Vzhledem k tomu, že Berounka je zařazena mezi toky, které budou využívány pro vysazování úhoře říčního a počítá se s migrací subadultních jedinců směrem k moři, bude mít zásadní význam i zajištění poproudové migrace.
Oblast povodí horní Vltavy
Kmenovým tokem oblasti povodí je Vltava, jejími nejvýznamnějšími přítoky jsou Malše, Lužnice a Otava. Tato oblast je přehradními hrázemi ve střední části Vltavy neprostupně oddělena od dolní části Vltavy. Charakteristickým znakem území je velké množství rybníků, z nichž největšími jsou Rožmberk, Bezdrev, Horusický a Dvořiště. Rybníky jsou rozptýleny jednotlivě nebo uspořádány do soustav. V oblasti povodí horní Vltavy bylo vybudováno několik ÚN, z čehož největší podíl tvoří nádrž Lipno. V minulosti byla oblast povodí horní Vltavy migračně prostupná pro ryby vytahující ze Severního moře. Vlastní Vltava a její přítoky Lužnice, Nežárka a zejména Otava hostily lososa obecného, který tam migroval z moře na tření a po odrůstu se ve 2 až 3 letech vracel do moře. Znečištění a výstavba stupňů na Labi a přehradních hrází na Vltavě definitivně ukončily představy o možné obnově výskytu lososů v horní Vltavě a Otavě. Hráze ÚN na střední Vltavě trvale vytvořily z oblasti povodí horní Vltavy z hlediska migrace ryb separovaný region. Podle Koncepce byly v oblasti vymezeny národní prioritní úseky toků pro migrační zprůchodnění, a to Vodňanská Blanice (zájmové druhy mihule potoční a perlorodka říční), Malše a Zlatý potok (zájmový druh perlorodka říční). U těchto toků jde o úseky od pramenů k první překážce. Dále Lužnice, Nežárka a Nová řeka, vždy jejich dílčí úseky, kde je zájmovým druhem velevrub tupý.
Míra fragmentace vodních toků v Evropě
Evropské řeky jsou nejvíce fragmentované řeky na světě, což vede ke kritické ztrátě biologické rozmanitosti a k úbytku původních druhů ryb a dalších vodních organismů. Odhaduje se, že na evropských řekách je více než milion migračních bariér. Řada z nich je zastaralá nebo pozbyla své funkčnosti a mohla by být odstraněna.
V regionu středozápadní Evropy je nejvyšší hustota bariér v celé Evropě. Nachází se zde množství starých jezů, kdysi sloužícím mlýnům, které by bylo možné odstranit. Mnoho bariér je spojeno se splavňováním řek, které jsou propojeny kanály se stavidly (často slouží pouze turistickým účelům), což ztěžuje jejich odstranění. V alpských oblastech zase mnoho bariér plní protierozní a hydroenergetickou funkci, takže jejich odstranění je také obtížné.
Na Iberském poloostrově se nachází velké množství významných migračních bariér na velkých řekách. Jejich odstranění by vedlo k propojení delších úseků hlavních řek. Mnoho nádrží a hrází v horských oblastech mění téměř všechny velké řeky. V odlehlých a řídce osídlených pahorkatinách lze nalézt mnoho zastaralých migračních bariér s možností odstranění, včetně některých z mnoha přehrad a hrází. Několik přehrad bylo už v minulosti odstraněno a připravují se nové projekty.
Naopak menší hustota migračních bariér je v regionu východní Evropy, včetně baltských zemí, a také na Balkáně a ve východním Středomoří. Bohužel, četné nové vodní elektrárny postavené v posledních 20 letech v Albánii a Turecku způsobily fragmentaci téměř všech větších řek.
Evropská studie z roku 2021 nazvaná „The potential of barrier removal to reconnect Europe´s rivers“ zanalyzovala 30 000 migračních bariér v Evropě, což jsou cca 3 % z odhadovaného počtu všech migračních bariér na evropských řekách. Studie zjistila, že téměř 860 bariér z výše uvedeného počtu zkoumaných bariér má vysoký potenciál, neboť by jejich odstraněním došlo k opětovnému propojení 14 400 km řek.